V důsledku aktuálního nárůstu počtu oddlužení je nyní jedna důležitá informace pro zaměstnavatele ještě naléhavější: „vyhledávejte preventivně své zaměstnance v insolvenčním rejstříku, jinak hrozí, že část odvedených mezd budete odvádět dvakrát“. U insolvencí zaměstnanců totiž oproti exekucím platí zcela odlišná pravidla. Zatímco v exekučních řízeních počíná povinnost zaměstnavatele provádět srážky ze mzdy až okamžikem doručení exekučního příkazu, v insolvenčním řízení zaměstnavatel vůbec nebývá vyrozuměn. Dle výkladu soudů je totiž jeho povinností sledovat veřejný insolvenční rejstřík. V případech, kdy zaměstnanec o své insolvenci neinformuje a zaměstnavatel si sám informace nevyhledá (a srážky ze mzdy tudíž neprovádí), musí insolvenčnímu správci neprovedené srážky ze mzdy uhradit zpětně, a to obratem.
Od 1. 6. 2019 je v účinnosti rozsáhlá novela insolvenčního zákona, která podstatným způsobem změnila proces oddlužení. Patrně nejviditelnější změnou je konec třicetiprocentní hranice (tj. povinnosti uspokojit alespoň 30 % zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů), která dosud představovala pro mnohé dlužníky nepřekonatelnou překážku.
Zákonodárce, s cílem vyvést některé dlužníky z tzv. dluhové pasti a umožnit jim sociální restart, nyní vnesl do insolvenční legislativy liberálnější způsob oddlužení, podle kterého se dosavadní povinnost dlužníka uspokojit 30 % pohledávek proměnila v obtížněji definovatelnou povinnost dlužníka vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů. Je tedy nově ponecháno na soudech, aby v každém jednotlivém případě zhodnotili, zda i uspokojení méně než 30 % pohledávek postačuje k plnému osvobození dlužníka od jeho dluhů.
Zatím není možné zhodnotit, zda se tento liberálnější přístup z dlouhodobějšího hlediska promítne pozitivně či negativně do problematiky oddlužení. Z více analýz však již začíná být zřejmé, že počet dlužníků vstupujících do insolvence narůstá, podle některých zdrojů se v červnu, tedy v prvním měsíci účinnosti novely, měl dokonce ztrojnásobit.
Tím spíše je proto nutné poukazovat na povinnost zaměstnavatelů preventivně vyhledávat své zaměstnance v insolvenčním rejstříku. Tato povinnost vyplývá ze zákona nepřímo, jasněji však na ni odkazují rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého se u osoby, jakou je zaměstnavatel, sledování insolvenčního rejstříku předpokládá, „neboť plnění zaměstnavatele, které by ušlo z majetkové podstaty dlužníka, by zaměstnavatel byl povinen do podstaty nahradit. Mzdu by tak de facto vyplatil dvakrát“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 726/2010).
Jsou již známy případové studie, ve kterých se toto „varování“ Nejvyššího soudu projevilo v praxi. Zaměstnanci zpravidla svým nadřízeným nijak neoznámí skutečnost, že jsou v insolvenci, a naopak nadále pobírají plnou mzdu. Jakmile se insolvenční správce o takové skutečnosti dozví, požaduje od zaměstnavatele nápravu stavu ve formě úhrady neprovedených srážek ze mzdy za celé příslušné období, a to neprodleně. Tato praxe tak kontrastuje s exekučním řízením, ve kterém ke srážkám ze mzdy zaměstnavatele exekutor vyzve. Vyhledávat preventivně jména svých zaměstnanců ve veřejném insolvenčním rejstříku se proto zaměstnavatelům může vyplatit.