Dnes je tomu přesně na den 10 let od chvíle, kdy jsem tehdejšímu prezidentu republiky Václavu Klausovi položil v aule Právnické fakulty UK na slavnostní besedě se studenty dotaz. Týkal se problému skupiny justičních čekatelů, kteří splnili všechny zákonné podmínky stát se soudci. Klaus je však odmítl jmenovat, a to s poměrně oprávněnou námitkou, že mají příliš nízký věk, nejsou dostatečně právně vyzrálí a nemají dostatek zkušeností (bylo jim všem méně než 30 let a zákon tehdy ještě spodní věkovou hranici soudců neurčoval). Čekatelé se však s takovým argumentem nesmířili a podali správní žalobu na prezidentovu nečinnost. Co se však nestalo – Klaus se tehdy nechal slyšet, že pokud žalobu stáhnou, do funkce soudců je jmenuje. Justiční čekatelé proto žaloby skutečně stáhli (až na jednoho) a Klaus je všechny obratem soudci jmenoval (až na onoho jednoho).
Můj veřejný dotaz na prezidenta Klause proto směřoval k jádru problému – mohl jsem s prezidentem souhlasit, že tak mladí lidé by opravdu ještě soudit neměli a měli by nejprve načerpat zkušenosti v jiných právních oborech (dnes se k tomu jako advokát z praxe přikláním o to více). Ale proč tedy nakonec většinu těchto mladých a nezkušených čekatelů soudci jmenoval? V čem se tak náhle změnila jejich zkušenost a právní vyzrálost, když tito mladí právníci pouze „sklopili hlavy“ před mocenskou autoritou a stáhli žaloby? Klaus se tehdy podivil nad tím, proč lidé v sále mé otázce vůbec tleskají a jako profesionální politik se zcela vyhnul odpovědi obecným pojednáním o tom, že mladí lidé by soudcem být neměli.
Ani ve zlém snu by mě tehdy nenapadlo, kam až může otázka „sklápění hlav“ vůči prezidentu republiky za pouhých 10 let zajít.
Jsem toho názoru, že čím silnější postavení hlava státu v ústavním systému má, tím více by měla být pro občany „dotknutelná a kritizovatelná“. Kdybych měl někdy to štěstí setkat se s konstitučním monarchou britského formátu, mile rád před ním sklopím hlavu obrazně i fakticky, neboť takový panovník je spíše ústavním symbolem a živoucím nositelem tradic než politikem s reálnou mocí. Ze setkání s přímo voleným prezidentem svobodné a demokratické republiky by však měl člověk, kterému záleží na demokracii, odcházet s rovnou páteří, obrazně i fakticky.
Současná situace v České republice je této mé představě bohužel natolik vzdálena, že dnes namísto skupinky justičních čekatelů bychom měli obdobnou kritikou podrobit přímo celou vládu. To obzvlášť v situaci, kdy hlava státu pošlapává Ústavu, odmítá jmenovat premiérem navrženého kandidáta na ministra a premiér se tváří, že se vlastně nic neděje, jak se to stalo letos v létě.
Nasnadě je tedy otázka, proč se takové křiklavé případy neadekvátně „ohnutých páteří“ v naší zemi 20 i 30 let od obnovení demokracie stále dějí? A budou se dít i 40 a 50 let od revoluce?
Odpověď hledejme u nás všech. Základním problémem je, že valná většina aktivní části společnosti upíná svou pozornost výlučně na vrcholnou politiku, která je pouze pomyslnou špičkou ledovce, odrazem celkové politické i právní kultury v zemi. Přitom již v roce 1848, když se na našem území začal formovat stát v moderním slova smyslu, formulovaly české obrozenecké síly ve Svatováclavských lázních požadavek na zřízení obecní samosprávy a úplné veřejnosti jednání v obcích. Ačkoli toto hnutí bylo potlačeno, o rok později bylo vydáno první obecní zřízení, jehož uvozovací patent hlásal zásadu: „Základem svobodného státu je svobodná obec“.
Každému, komu záleží na svobodě v naší zemi, proto navrhuji, až se vrátí tento víkend z veřejných oslav či demonstrací, ať si přečte program jednání nejbližšího zastupitelstva své obce. A když se mu v něm něco nebude líbit, ať na zasedání zastupitelstva jako občan jde a na problém poukáže. Přesně tady totiž začíná to, co ve vrcholné politice končí.
Libor Dušek